|
Románský sloh se prosadil ve stavitelství a výtvarném umění v zemích západní, jižní a střední Evropy v 11.-13. století. Východ Evropy byl v té době ovlivněn byzantským stylem.
Rozvoj románské architektury a umění byl úzce spjat s dokončením christianizace Evropy, neboť noví věřící potřebovali prostory, kde by se mohli shromažďovat k liturgickým obřadům a kázáním. Stavěly se dva základní typy kostelů - baziliky a rotundy. Oba měly svůj předobraz v antickém stavitelství. Bazilika byla obdélníková stavba, jejíž vnitřní prostor byl podélně rozčleněn sloupořadím do tří i více lodí. Původně sloužila jako tržiště nebo soudní budova. V křesťanském chrámu byla hlavní loď podstatně vyšší i širší. Na východní straně ji ukončoval polokruhový výklenek – apsida, v němž bylo umístěno kněžiště. Uprostřed kněžiště stál oltář, u kterého se sloužila mše. Také rotunda, jednoduchá stavba kruhového půdorysu s kuželovitou střechou, byla známa již ve starověku. Římané je užívali především jako hrobky. Křesťané je začali stavět na místech, kde si připomínali významné události z života svatých nebo jejich mučednickou smrt. Rotundy mívaly jednu i více apsid.
Na stavbu románských kostelů a hradů se začal používat kámen, zatímco v některých zemích (patří mezi ně i Čechy a Morava) se dosud stavělo především ze dřeva. Nepravidelné a nestejně velké kusy kamene se spojovaly dohromady větším množstvím malty. Zdi bývaly důkladné, široké několik metrů. Není divu, že málo členité stavby působily mohutným až těžkopádným dojmem. Mezi typické znaky románského slohu patří půlkruhový oblouk. Najdeme ho u vchodů a oken, ale také jako valenou klenbu. Používala se vedle plochých trámových stropů k překlenutí vnitřních prostor. Kromě toho již znali stavitelé křížovou klenbu.
Vnitřek kostelů se většinou omítal. Architekturu vhodně doplňovala sochařská výzdoba a nástěnné malby. Zobrazovaly výjevy z Bible nebo ze života svatých, a názorně je tak přibližovaly věřícím, kteří neuměli číst.
|